Hora
Její láska pramenila z klidného vnitřního přijetí toho, kým ve světě je…
(Atticus : Tma mezi hvězdami)
Ještě poslední krok a byla u konce. Bílé, hladké kameny po dešti nedávaly pocit stability, byla ráda, že slunce zapadalo za obzor a zem byla suchá.
Rozhlédla se, pozdravila ostatní a mlčky si vyhlédla místo v ústraní. Chtěla vidět klidný západ a východ nepropást… Usmála se. Má to za sebou. Pohlédla dolů. Hora jimi byla poseta. Lehla si do trávy a zkoumala obraz, který viděla. Nebudu tady moci zůstat dlouho, tak dva, maximálně pět dnů, říkala sama sobě. Nechtěla se s nimi opět potkat, nechtěla vnímat jejich hlasité oddechování spojené se stěžováním si na všechno a na všechny. Ti, kteří dojdou zítra ráno, ti zvedali hlavu k vrcholu, povětšinou šli stejným tempem a usmívali se. Pot jim stékal po tvářích, štípal do očí, ale nenutil je k odpočinku. Nevyhýbali se tomu, co jim všem, ať se nacházeli v jakékoli vzdálenosti od vrcholu, bylo dáno. Jen se dívali na to, jak a kudy nejlépe. Jak se dostat tam, kam se vydali, tak, aby si cestu zpříjemnili, užili a nemuseli se vracet.
Dělala to také tak. Zpočátku nevěděla, jak na to. Když vyšli, viděla je daleko před sebou, sem tam se našel i někdo, kdo jejich skupinku předešel, našli se tací, kteří ji předběhli. V tu chvíli se ocitla v tíživém tichu, které po chvíli rovnající se bezpečné vzdálenosti doslechu toho troufalce, vyměnila slova o někom, komu se to jde, běží, když má na zádech jen to svoje. Obvykle bylo nutné se zastavit, aby bylo možné si dotyčné náležitě prohlédnout, posilnit se a ujistit se, že zůstat stát není nic špatného, vždyť není kam pospíchat…
Vnímala nebe nad hlavou, cítila teplo ohně, který tady plál od věků a každý nově příchozí věděl, že tomu tak bude, dokud nedorazí poslední poutník…
Vzpomínky jí přinesly okamžiky, kdy se jí najednou nechtělo zůstávat v mezičase ticha a doslechu. Ty slepé uličky přinášely všechno, jen ne radost, a ona díky tomu těžkla. Už nechtěla slyšet, jak hodně prší a není se kde ukrýt (i když bylo, jen bylo hrdinštější, nebo jednodušší? to nevidět), nechápala, jak těm samým pak zase vadilo, když ani nekáplo a tady, v těch místech, se nedá kvůli tomu prachu vůbec dýchat, natož jít.
Zpočátku si myslela, že je dobré jim pomoci. Vzala jejich batohy, podala ruku, sem tam je i nesla. Nebyl to jen její nápad. Viděla několik takových, podobných. Zatli zuby, dívali se jen pod nohy a šli a šli a šli. A hora si vzala jejich sílu a ostatní dali pocítit něco, co tehdy nedokázala nazvat, protože to byl jev nepopsatelný, bolestivý a krutý. V období mezičasu, který dostal pachuť, protože jeho délka se zkrátila o pár vteřin, aby dotyčná osoba přeci jen slyšela to, na co si to hraje, co všem potřebuje dokázat, že jsou zvědaví, kdy konečně padne, pochopila, co je to zášť.
A tak jednoho rána vstala dříve a šla dál sama.
Pachuť, znalost všech ingrediencí, ze kterých vznikla, jí teď přišla vhod. Neotočila by se ani kdyby tisíckrát zakopla. Věděla, že když už se rozhodla udělat to jinak, tak teď už si vybrala a zkrátka musí, protože všechno, jenom už ne to, co žila.
A teď je tady, má splněno. Protáhla se a s posledními paprsky hladícími tělo hory se šla podívat na to, co vlastně vyšla. Viděla údolí, kde si hrála, místa, kde se, tehdy ještě všichni, chvíli zastavili, aby nabrali dech, kameny, za kterými se skrývala, vodopády, u kterých se koupala a zahlédla ty, které potkala. Uvědomila si, že někteří zůstali ve skupinkách, že dokonce rozestavěli stany a dohodli se, že dál delší dobu nepůjdou. Spatřila ty, kteří ji naložili své náklady, jak je zase naložili jiným, i ty, kteří pomohli jí, když nemohla dál.
A najednou jí začaly téct slzy. Pochopila.
Je čas jít dál s tím vším, co jí hora darovala.
6. října 2022