Ztráta času
Milovat bez lásky je plýtvání časem, pohrdání a neznalost naší podstaty, toho, kdo jsme, kým jsme. To nejhorší, co si sami sobě můžeme způsobit, je zradit se.
Nedávno jsem vyslechla, jak ženy dají mužům pocítit, co všechno nabízejí, co všechno od nich mohou získat, pak se narodí děti a muži jdou stranou…Trpělivě čekají na chvíli, kdy se žena vrátí a zase jim poskytne to, na co mají nárok, to, kvůli čemu si je vzali, to, kvůli čemu je milují…
A také jsem slyšela i to, že ona ho miluje a dá mu veškerou lásku. Takovou, kterou mu jeho manželka neposkytne, protože ona chce jen a jen jeho, beze všeho, bez firem, zaměstnanců, dětí, vnoučat, drahých aut, obchodních partnerů…protože jen ona ho miluje.
A nebo…Kdyby nebyly děti, už dávno spolu nejsme…po… V této době přeci nemůžu odejít, jak bych zaplatila nájem, z čeho? Také ke mně dolétlo, že po celoživotním soužití (celoživotní- 20 let) se na ni vykašlal a odešel za mladší…Chudinka (zřejmě mělo jít o dotyčnou opuštěnou, jež měla být chudinkou).
Milovat bez lásky je plýtvání časem, je to o ničem, je to období smrti, v podobě přežívání, v podobě oživlých těl bez duše. Je to ztracený, zahozený dar. Je to jako pobývání v nic.
Víš, kdysi jsme se vydali na cestu. Každý z nás dostal na záda batoh a v něm svou vlastní výbavu proto, abychom v případě nouze nahlédli do jeho obsahu a vytáhli něco, co nám pomůže vykročit dál. Ten obsah je namíchaný jen a jen pro nás, nelze si batohy vyměnit, protože pak by byly k nepotřebě. Navíc, nic z jeho obsahu není duplované, nic nelze po použití vrátit. Je to tak, není to smůla, ale výhra, protože, když to použijeme, tak si to zapamatujeme a v případě nouze už nebudeme lovit v batohu, ale ve své duši. A co když jsme tehdy tu pomůcku použili špatně? Ty troubo malý…tak to tentokrát uděláš jinak, protože porouchat se opětovně může přeci jen to, co zkrátka nefunguje. Tak to funguje.
Problém je v tom, že jsme zapomněli nejen na to, že tu KPZ máme, na to, že jsme na špacír vydali dobrovolně, ale uvěřili jsme tomu, že za náš život je zodpovědný někdo jiný, obvykle ten, kdo nám tak ubližuje a my přitom děláme to nejlepší, co můžeme, protože tak to má být.
V jednoduchosti je řešení, víš. Jakmile si začneš stěžovat na svého manžela, na milence, na práci, na ženu, milenku (vím já, jak to máš?) …Pak máš zcela jistě pravdu. Trápí tě to, nelíbí se ti to a teď momentálně opravdu nevíš a, trvá – li to delší dobu, pak už ani netušíš, co s tím.
Rozmotat to zašmodrchané klubko tak, aby ti to dalo smysl a dokázal si to žít, potřebuje trochu práce.
Láska je, je možné žít s tím, kdo je naší součástí a ke komu patříme my.
My se toho ale bojíme, a tak volíme tu jednodušší formu, i když víme, vnímáme, že nás ten vztah nenaplňuje, nejsme v něm šťastní, stále jdeme proti sobě, protože tak to máme téměř všichni a ten, kdo ne, tak je divný.
Asi se teď ptáš, když jsem tak chytrá a je to tak super, tak čeho se bojíme. Bojíme se všechno pustit, všeho se vzdát, nemít kontrolu, nic neovládat a jen tak být.
Bojíme se důvěřovat životu, tomu mystériu, kterému jsme přestali rozumět, protože jsme ztratili důvěru. Důvěru v ty druhé (tolik jsem pro něho udělala a on mě podvedl), ve společnost (říkali, slibovali, nesplnili nic), v život, ale hlavně sami v sebe.
Uvěřili jsme všemu, jen pravdy je v těch sděleních minimálně. Jak to můžu napsat? Protože vím, že pravda je absence strachu, a ten si nás tady a teď vychutnává. Nebo ne?
Milovat bez lásky je plýtvání časem.
Milovat s láskou je projevem toho, že už zase víš.
Lenka
30. září 2022