Lednový den

Byl běžný, lednový den tohoto roku. Končila jsem svou práci, venku tiše sněžilo, televize sloužila jako zvuková kulisa.

Naprosto běžný, obyčejný den.

,, To víte, zázrak nepřijde ze dne na den , “ zazněl ženský hlas z upoutávky na odpolední pořad.

Obyčejný den přestal být obyčejným.

Zírala jsem na tu ženu v televizi a chvíli mi trvalo, než jsem si v klidu sedla. Zázrak nepřijde ze dne na den . . . ze dne . . . na den . . . Jako kdybych to známé rčení, které téměř všichni používáme, slyšela poprvé v životě. Ze dne na den je totiž ve skutečnosti čtyřiadvacet hodin. A 24 hodin je na to, aby zázrak přišel, stal se, uskutečnil, neskutečně dlouhá doba. Takže . . . Kdy?

Obvykle dorazí ve chvíli, kdy ho už nečekáme. Je odpovědí na naše sny, touhy, přání, prosby pronášené o samotě, ve chvílích smutku, zoufání a beznaděje. Je to dar od Života v podobě, o které se nám ani nesnilo. Někde v hloubi duše jsme si malovali jeho obraz těmi nejkrásnějšími barvami a jen rychlost a síla tahů štětcem, kterou jsme si podrobovali dané plátno, mohou dát tušit hloubku naší skutečné touhy tomu, kdo dokáže vidět nejen obraz jako takový, ale i vnímat rozpoložení malíře ve chvílích jeho zrodu. A pak, když je plátno našeho splněného snu dokončeno, nechá ho Život ještě řádně doschnout, aby vše bylo tak, jak má být.

V těch chvílích zrání se díky každodennosti, rutině, stereotypu, naše duše zahalí do hedvábného šátku zapomnění. Oči neprozradí ani jednu slanou kapku z těch, které jsme pečlivě ukryli přede všemi a my, vyzbrojeni známými postuláty o tom, jak všechno přejde, že to nic není, o uvědomění si toho, kdo jsme (mimochodem – už jste si to uvědomili? 🙂 ). . . se vnoříme do dalších dnů plných šedi s tím, že jinak to buď teď, nebo už, udělat stejně nejde.

A pak se TO stane.

Život zhodnotí své dílo – obraz s názvem Splněný sen, jenž s námi tvořil v době, kdy jsme podle nás byli sami (ale ve skutečnosti jsme k němu byli nejblíže), a ve chvíli, kterou pak ve vzpomínkách obvykle nazveme NÁHODA (což nemá s přesným časovým údajem téměř nic společného až na jeden nesporný fakt, a to ten, že s ním má společné úplně všechno), nám ten obraz v podobě něčeho, nebo někoho, postaví přímo do cesty.

V jedné vteřině, v jednom okamžiku, tady a teď.

Splněný sen, zhmotnělá touha, vyplněné přání, zkrátka Zázrak.

A ten vteřinový šok ( obvykle je to pro nás šok ), pokračuje dál. Vteřina pomalu dobíhá další, ta se sype rychlostí pouštní bouře, protože Zázrak se neděje ze dne na den, ale v několika vteřinách.

V průběhu této časové jednotky dostáváme obrovskou šanci ukázat sami sobě, že jsme připraveni zvládnout jednu z nejtěžších zkoušek svého života, a možná i svého bytí, zkoušku Přijetí.

Pochopit hloubku této magické chvíle, pochopit to, že nám právě Život plní touhu, sen, že je TO naše a že čeká jen a jen na naše rozhodnutí, na naše ANO, či NE, znamená tuto zkoušku složit, nebo začít znovu opakovat stejné životní lekce.

Zázrak se neděje ze dne na den, ale v okamžiku, tady a teď, ve chvíli, kdy ho vůbec nečekáme a žádá od nás jen jedno. Přijetí.

A přijmout zázrak je umění hodné Mistra.

Lenka

29. 1. 2021