Večer U Vážky
Byl úplněk a nad rybníky se v korunách vzrostlých stromů proháněl listopadový vítr hor. Pocítili rozdíl ihned, jakmile otevřeli skleněné dveře. Oheň z kamenného krbu vyhříval dřevěné stěny již několik hodin, bílé svíce na stolech vydávaly měkké světlo. Krb, tiché zimní večery, sklenice lahodného vína a slova, které plynou dál a dál…
Smáli se, vyprávěli a zároveň něco psali, kreslili. Často zabloudili do vzpomínek, aby se smíchem oživili minulost. S dávkou sarkasmu, sebeironie a vtipnou pointou se vraceli tam, kde měli šrámy na duši, na srdci. Čím více se blížili konci svého setkání, tím větší dávku smíchu používali. Vážně smích zažene smutek? Někteří psali, jiní – jako on, kreslili. Uzavřel svou vodu do sklepení vysokého, mohutného hradu. Každá spára byla pečlivě zaznamenána, okna střílen měla danou velikost, nechyběl padací most a sklepení. Jeho vnější hradby, jeho vlastní hrad. Kdo by si dovolil na něj zaútočit, byť ukrýval blahodárnou vodu, která v poušti není? Ale k čemu je ta voda dobrá, když je ukryta v lahvi, nikdo k ní nemůže a nemá šanci ji ochutnat?
Naučili jsme se stavět hradby okolo sebe a díky tomu se stáváme zranitelnější čím dál více. Schází nám totiž druhý břeh. Naše vlastní vnitřní hradba. To, s čím se rodíme a záhy o to přicházíme různými způsoby. Je to naše vnitřní hranice, ochrana nás samých, naší duše.
Možná, že si vzpomeneš. Přijde rychlostí blesku. VŠE vevnitř tebe zažehne, a to teplo se rozlije během pár okamžiků do rukou, do nohou. Zbarví ti tváře (a někdy i uši) dočervena. Mrzneš, i když hoříš. Koktáš, nebo bohudík nevyslovíš ani ň…
Jedno jediné přikázání v tu chvíli zní: „Nedělej TO!“
A ty, mnohdy proto, že emoce se mají potlačovat (hodná holčička se tak nechová, chlap neutíká, zkrátka a jednoduše TOHLE SE PŘECI NEDĚLÁ), svůj vnitřní stud vytěsníš. Ale duše si pamatuje, ona ví kdy, kde a s kým, co a jak. Je úplně jedno, že stům lidí okolo tebe tohle vyhovuje a naopak. To, že druzí to tak mají ještě neznamená, že to tak musíš mít i ty.
Zvon uvnitř tebe bije na poplach? Pak to, co se chystáš učinit kvůli někomu, kvůli něčemu, jednoduše nedělej. Poslechni sám/a sebe, vnímej se, dej na svůj pocit.
Tvé emoce mají pro tebe pravdivé poselství. Vždy.
Lenka