Cesta
Zastavil se, rozhlédl a musel volit. Nechtělo se mu. Navykl si koukat většinu času dolů, na zem. Jeho hluboké oči se nedokázaly dlouho dívat do očí druhých, uhýbal pohledem, ruce podél těla už dávno nebyly semknuty v pěst a bosé nohy… Byl shrbený, i když stáří nebylo důvodem. Poraněná chodidla, okopané prsty. Zaschlou krev dnes ještě neměl čas omýt.
Došel na rozcestí. Nalevo nížina. Napravo hory. Uprostřed rozkvetlá louka. Hlouček těch, kterým ráno unikl, ho pomalu docházel. Byli stejně zubožení jako on. Neznali nic jiného než jít po cestě, jít tudy, kudy vedla, za jakéhokoli počasí, každý den. Šli. Šli celý život tak, jako ti před nimi a tak, jako ti, kteří přijdou po nich.
„Když jsi na cestě, musíš jít. A abys šel dobře a nestálo tě to moc velký zranění, musíš dávat pozor na všechno, co tě na ni čeká. Dívej se před sebe, ale ne zase moc, aby ses nelek tý dálky, kterou máš ještě před sebou. To ostrý, o co si poraníš nohu nejčastějc, to jsou kameny. Musíš se pozorně dívat přímo před sebe, tak maximálně půl metru, tak jeden krok, ne víc, protože někdy jsou kameny skrytý v prachu cesty, ty je neuvidíš, a pak si můžeš i ukopnout palec. To tak, dívat se jinam, to se nevyplácí! Jo, a taky je dobrý jít v těsný blízkosti za někým, kdo byl tak odvážný, že už ti cestu prošláp… Pak budeš zraněný míň. No, budeš mu sice dýchat na záda, ale když budeš dostatečně vděčný, budeš to mít u něj dobrý, budeš mít jeho náklonnost, a to se jen tak někomu nestane, to si musíš zasloužit a jen ten před tebou se rozhodne, jestli tomu tak bude. To by pak bylo terno, to bys měl, člověče, štěstí. Nevíme nikdo, kde přesně cesta končí, co nás na ni čeká, a tak, abysme přežili, tak tohle, co jsem ti teď řek, dodržujem. Je to důležitý, přežít to.“
Jednou se podíval mimo a uviděl louku. „Co to děláš?! Okamžitě vrať tu nohu zpátky! Copak bys tam hledal? Měkká tráva, jetel, kytky. Co si myslíš, že tě tam tak čeká? Víš, kolik je tam brouků a včel? Chceš, aby tě něco píchlo? Už máš nohy zvyklý na tvrdou zem, ještě bys na tý mokrý trávě uklouz. Jen pojď pěkně k nám, zpátky. Louka! No, nemysli si, my jsme byli taky v tvým věku, mysleli jsme si, že tam na nás něco čeká… Jak rádi jsme se rychle vrátili! Kdepak, kameny, jsou sice tvrdý, ale jistý.“
Zahlédl, jak se blíží. Uslyšel tu známou smyčku v hlavě. Něco se v něm stalo, něco v hloubi najednou zakřičelo: „Tak dost, to stačí!“
Zastavili se, zvedli hlavy, narovnali se. Chvíli to trvalo, nebyli na tento postoj zvyklí. Už dlouho jejich těla nestála rovně.
„Co to dělá? No vidíte ho? Tak na to si počkáme, na to, až spadneš, až pořádně řachneš! Co si myslíš, že tě tam tak čeká, co? Vážně si myslíš, že tě k sobě pustí, že právě na tebe čekají?“
Zastavil se. Neotočil. Věděl, co by viděl. Viděl by, jak stojí, utírají si zpocená čela, prohlížejí si cestu před nimi, aby nestoupli na další hranu dalšího kamene, protože… Protože to vážně moc bolí. A on už tohle nechtěl. Už nechtěl prach a kamení a shrbená záda a stále dokola to samé.
A tak se neotočil, ale… Co že to bylo to poslední? „Vážně si myslíš, že právě na tebe čekají?“
Kdo? Někdo to má někde jinak? A vtom je uviděl.
Tam vzadu, na horizontu, tam, kde okraje lemoval les, tam byli. Smáli se, tancovali, zpívali a jásali. Najednou jeden z nich ukázal rukou směrem k němu. Nerozuměl slovům, řeči těla jednoznačně… A co teď? Zpátky na cestu? Rosa na trávě ochladila pálící rány na chodidlech a, i když slunce sálalo stále stejně, na louce nebyl prach štípající v očích. A ta vůně! Pomalu si sedl a pak…pak lehl. Poprvé pocítil měkkost a mohl si prohlédnout nekonečnost oblohy.
Nevím ještě přesně co chci, pomyslel si, ale vím, co už určitě nechci. Nechci zpět na cestu.
No jo, ale co s tím? Na cestu nechci, na louku nepatřím…
A tak se zvedl a šel. Neotočil se. Cítil, že ho všichni sledují, čekají. Ti na cestě na první uklouznutí na rose, protože je moc kluzká, na první nejistotu, protože tráva je příliš měkká, na první trn, který musí přijít, protože… Protože oni to přeci říkali!
A ti na louce pro změnu na první uklouznutí na rose, protože je moc kluzká, na první nejistotu, protože tráva je příliš měkká, na první trn, který musí přijít, protože… Protože oni to přeci znají…
Vnímal jejich pohledy, jejich myšlenky, to, co k němu posílali s velkou dávkou nevraživosti, úzkosti, vzteku, pohrdání… K těm na cestě už nepatřil, k těm na louce ještě nepatřil a obě strany se bály, aby k nim, nedej bože, patřit nechtěl, protože… Co by pak dělaly? Co by s ním dělaly, když k nim nepatří?!
A tak šel. Sám. Jeho svěšená ramena se ještě více nahnula dopředu, hlava klesla k hrudníku a on se celý schoulil. Ne, že by to takto zrovna chtěl, ale – musel hledat kameny, tak ho to celý život učili, dobře hledat, aby se nezranil a nepadl, to by totiž opravdu v této situaci nechtěl. ,,Musí jich tady být spousta, jinak bychom přeci už dávno šli tudy, nenechali by nás jít po prašné cestě, to by nám nikomu neudělali… Křivdil jsem jim, měli pravdu, a já , když si nedám pozor, dopadnu určitě špatně. Hodně špatně. Měl bych se asi vrátit. Neměl jsem mít vlastní nápad, neměl jsem si myslet, že je to tady lepší. Trocha osvěžující rosy a au! Co to…? To bude ten trn, nebo něco jinýho…“
„A je to tady! No, tak to to trvalo dokonce kratší dobu, než jsme si říkali!“
Na obou stranách začaly dostihy a sázky. Sázelo se na: Jak dlouho, Za jak dlouho, Kdy padne, Jak dopadne. Na závodní dráze byl jediný kůň. On. A oběma stranám to vyhovovalo.
Ti, jejichž život byl jen samý kámen, výmol, prach a bláto a jen hlupák by si mohl myslet, že se to může změnit, potřebovali, aby se vrátil, aby byl notně zničený, slabý a vděčný za to, že ho přijmou zpět. Dovolil si totiž hodně – jít svou cestou a navíc takovou, která vedla jinam. On vybočil a oni mu přitom tu správnou cestu ukazovali, šlapali s ním a co víc, někteří, a nebylo jich málo, šlapali i před ním. Své nohy si rozedřeli i kvůli němu a on, místo toho, aby jim děkoval za to, že si vzali zodpovědnost za jeho cestu na svá vlastní ramena, jde klidně jinam.
Ti, jejichž život byl samý smích, měkkost a nekončící nuda potřebovali, aby se vrátil tam, odkud přišel. Oni se sice nudí, ale není nic, co by jim tenhle šupák mohl nabídnout.
Kromě… Kromě jednoho.
Jeho snahy se mezi ně dostat... To by mohla být zábava, konečně by se něco dělo, nebyla by nuda.
Bude se snažit, hodně snažit, klanět se a omlouvat se za chyby, které neudělal (protože je udělají oni), bude se stydět za otlučené nohy plné jizev (dokud si neuvědomí, co se díky nim naučil, a to se, pokud budou důslední, nestane, protože bude muset pocítit, že dostat se mezi ně je pro něj nejvyšší pocta, něco, za co bude muset být vděčný po celý život?
Může být, život je dlouhý a nuda velká…
Začalo mu být smutno. Smutek a samota vytváří v hrudi prázdno, které svírá a bodá jako hrot dýky a ty poznáš, že ven ho lze dostat jen díky slzám… Začal je používat, když už nebylo zbytí, když slunce vystřídal měsíc a nechal se zahalit mraky. Snažil se, moc se snažil. Přiblížil se k těm, které opustil a snažil se jim vyprávět o tom, jaké to je, když… Při prvním pokusu o návrat uklouzl a sjel níž, než ušel za tři dny. Po druhé ho napadl roj včel a po třetí, když chtěl ukázat, že se mu zhojily ty nejhlubší rány, začalo prudce pršet… Přiblížil se k těm, ke kterým by patřit chtěl. Nadšeně mluvil o barvách květů, lahodných vůních a kráse, kterou dříve neznal… Dívali se na něj s pohrdáním, nenechali ho domluvit, odvrátili se od něj se smíchem. Zůstal sám tak, jak si to nedokázal představit ani v těch nejtemnějších snech.
„Co jsem si to jenom vymyslel, proč jsem chtěl jít jinam, proč jsem musel chtít něco jiného?“
A sázky se zvyšovaly.
A pak, jednoho rána, když nad ním zpívali ptáci, napadlo ho…
„Jak vlastně někdo může uzavírat sázky na něco, co ani já sám nevím? Jak můžou vidět něco, co já nevidím? Jak vlastně vidí oni, nebo spíš, co vlastně vidí? Koho ve mně vidí? Koho jim ukazuji?“
A toho rána se sázkový systém zhroutil, nebylo na co sázet.
Mezi prašnou cestou a loukou kráčel někdo jiný. Muž, který pevným krokem vyšlapoval svou cestou. Hlavu měl vztyčenou, tělo vzpřímené. Nedíval se napravo ani nalevo, protože to, co tam bylo, znal. Neotáčel se, protože věděl, že není důvod. Šel, aby těm, kteří budou chtít, ukázal, že život není jenom těžkou cestou plnou kamení, kvůli kterým musíš mít stále hlavu sklopenou a dávat si pozor na každý krok a být vděčný i za to, že vůbec můžeš jít.
Šel, protože si vzpomněl, že jsme si přišli život užít a že osobní zkušenosti s kameny dokáží magicky proměnit kapku rosy na stéble trávy v chladivý elixír života.
Lenka