Důvěra
Dívala jsem se na těžké, plující mraky po fialovém nebi a nevnímala slova písně utíkající otevřeným oknem auta. Atmosféru starou několik málo hodin připomínaly dvě tmavé brzdné dráhy a střepy skla, někým rychle smetené k okraji vozovky. Vyjíždíme do míst setkání kvůli správnému načasování o několik desítek minut dříve, spínáme své navigace, aby nám ukázaly správný směr, zasvítily červeně, že tudy již nelze. Když ale rychle zareagujeme, tak ještě zvládneme odbočit, abychom okusili realitu prudké změny o pár set metrů dál.
Zastavila jsem, motor přestal brumlat. Toužila jsem lehnout si do trávy, na nic a nikoho nemyslet, jen tak být.
Jestli se teď ptáš, tak ne, neznala jsem ty, kteří popsali asfalt svými znaky, nevím, jak tato anabáze dopadla. Pospíchala jsem do práce a jediné, čeho jsem byla schopná, bylo rychlé sepnutí mozkových závitů, vyhodnocení situace, bleskové promítnutí zážitků vlastních nehod na pomyslném plátně někde v mezipatře vědomí.
Tak tedy … Toužila jsem jen tak být. Nemělo by se mi tohle stávat, neměla bych opakovaně slyšet slova svých klientů a už vůbec ne vnímat jejich příběhy… Neměla bych tolik věcí!
Zem mě svou tvrdostí uzemnila. Alespoň něco, usmála jsem se, už zase jsem na pevné zemi. Venuše jako jediná z hvězd ukazovala svou krásu a já, i když jsem se snažila dát pozornost obloze, nemohla vyhnat z hlavy jeho slova…
„Stojím připravený, i když nevím přesně na co. Svítá. Já jsem tady kdysi byl, je to hodně dávno. Byl jsem tehdy ještě hodně malý, bylo to, než jsem odešel od své rodiny a věděl jsem, že sem se mám vrátit. Stojím a jsem připravený – On přijde … Je tady … Je to urostlý muž. Má dlouhý plášť – teď ho shazuje. Je jinak oblečený, má na hrudi takový krunýř z pevné kůže … Já mám jenom krátkou sukni okolo beder …
Je tam žena, doprovází ho. Je krásná, klidná, vyrovnaná. Je to jeho manželka, věří mu, věří, že se mu nic nestane, je si tím jistá … Je to v jejich očích. Já ji neznám, ale on je její muž a … můj otec! Je to můj otec, vrátil jsem se domů a on mě teď přivítá …“
Jeho tělo se viditelně narovnalo, klidné ruce složené v klíně pevně uchopily pro mě neviditelnou zbraň a jeho ústa minuty neúnavně popisovala ten nejtvrdší boj, jaký kdy zažil, byť jich byly desítky. Toto byl zápas o uznání, přijetí, ocenění, lásce, souznění … Toto byl zápas o získání důvěry. Důvěry otce v syna, důvěry muže v muže, ale on to zatím ani netušil.
Čím více úderů dostával, tím více se stával bdělejší, pohotovější, neboť otec syna nešetřil. Ani on nešetřil jej. Vnímal ho, jeho pohyby rukou, nohou, sílu, hbitost. O co byl syn rychlejší, o to byl otec zkušenější, méně se vyčerpával, více si vše užíval, ale ani jeden nepolevoval.
Čepel otcova meče se dotkla smrtelného bodu na synově těle. Jejich zpocená, těžce oddychující těla strnula a oni dva si po dlouhých letech odloučení dlouze pohlédli do očí.
„Podává mi ruku a, i když jsem tento zápas prohrál, vyhrál jsem. Vidím to v jeho očích. Já … tiskne mě pevně a pomáhá mi vstát, ale v těch jeho očích, v tom pohledu je jas, obdiv, hrdost… Tak upřeně se na mě dívá, zvedá mě, stále nic neříká a já i přes to dostávám to nejdůležitější, to, co mě staví na pevnou zem nejen pro tuto chvíli, ale na celý život. Narovnávám se, mám hlavu vztyčenou, rovná záda, pevné tělo. Jsem celistvý. Můj otec mě přijal, můj otec mi dal – důvěru.“
Mlčí. Mlčíme oba. Dívám se na jeho tvář, rysy v obličeji. Dívám se a vidím to, co jsem hledala tak dlouho.
On je tím, kým je a ví to.
Ví to každou buňkou svého těla, svalem, kapkou krve, každou myšlenkou. Má toto poznání v srdci, v duši.
Nepotřebuje nic nikomu dokazovat, nebude svou hlavu sklánět a už vůbec neuhne pohledem.
On ví, co chce a on toho také dosáhne.
Dívala jsem se na chlapce, jenž dostal důvěru od svého otce, protože ten jí získal od toho svého… a stal se mužem.
Důvěra…
Muži…
Jsou.
Lenka