Adresát neznámý

Šla jsem mezi lidi, abych tě chvíli nevnímala, nešlo to. Byla jsem mezi
stromy, abych mohla vypnout, nepomohlo to. Stále tě vnímám, slyším, cítím,
nejde mi to – odtrhnout se od podstaty života. Nemyslím si, že by to mé okolí
pocítilo v podobě mého nezájmu, zamyšlení. Zjistila jsem, že se dokážu smát,
komunikovat, odpovídat rychle a přímo, a přitom tě stále mít na dosah, i když
tady nikde ani náznakem nefiguruješ. I teď, když píšu tato slova, jsi tady.
Hodně se toho změnilo za velmi krátkou dobu. Nepamatuji se, že by kdy změna byla jiná, přesto mě ze zpětné vazby mrazí. Před časem jsem si koupila tři knihy, po kterých jsem před léty toužila. Vyšly znovu a já se nemohla dočkat, až pohladím stránky svými prsty a začtu se do textů moudrých. Byla jsem nadšená, když jsem si je odnášela z knihkupectví a v nejbližším možném čase je otevřela…

​

Není jich mnoho, knih, které by dokázaly předat bohatství, která máme uvnitř
nás samých. Dotknout se příčiny problému, sáhnout si na ni (ano, vím, že se toho bojíš a že téměř vždy pociťuješ reálnou bolest těla, o to větší, čím blíže se tomu okamžiku přibližujeme a vím i to, že tvým častým přáním je, abych mlčela) a problém tak vyřešit, je báječné.

​

Poznat přitom ale i to, že naše tělo zažívá stejné bolesti, opakujeme stejná slova, máme stejná gesta, cítíme stejné emoce a nic jsme si nevymysleli…Přijmout to, že i když se nám v danou chvíli, jak se zdá, děje křivda (malá, velká, obrovská, a my jsme si ji nezasloužili…)je
všechno tak, jak má být a ve své podstatě je všechno jinak…je nepopsatelné.

 

Prohlédnout tu mlhu a v konečném důsledku přijít na to kdo jsem, kým jsem a proč tím jsem. Pochopit, že žádnými naučenými poučkami, frázemi a citováním toho co, kdo, kdy řekl nedokážu pocítit nádheru, kterou mi okamžik hloubky poznání nabízí…je osvobozující

 

Propojení našeho nejhlubšího nitra s naším srdcem a myslí. Přijetí toho, na
co v jednom jediném okamžiku přijdeme, je magické.

 

Nikdy se nestane nic, na co nejsme připraveni, to víš stejně jako to, že žít v souladu sám/a se sebou, a přitom ku prospěchu všech, znamená pustit všechny události, informace k sobě a  nechat je plynout s rozhodnutím- tak pojď, živote, jsem tady, ukaž, co pro mě máš teď.

 

Důvěra v život, v jeho podstatu, důvěra v tu sílu, která stále udržuje řád, a i chaos díky ní dodržuje smlouvu, kterou jsme společně  uzavřeli, je východisko.

​

Nezradit svou duši, ne ty, kterými jsme se stali, ale ty, kterými skutečně jsme.

 

Nezradit a žít to, i když nás to někdy bolí.

 

A pakliže víme, že tohle žijeme a z nějakého rozumného důvodu nejsme spolu, pak jsme naprosto vědomě hlupáky.

 

Lenka

​

11. září 2022