Chci ti říci...

Někde hluboko, hlouběji, než si dovedeš představit (a na poprvé je velkým dobrodružstvím dostat se tam pokynem: Prostě to udělej a jdi tam) je místo nejkrásnější ze všech. Čas od času se objeví a, jsi-li odvážný, ocitneš se tady a teď tam a tehdy. Tělo ti pomůže vnímat všechno tak, abys nepochyboval a mohl si ten zázrak užít. Pochopíš svá proč, slova pronesená mimoděk použiješ jako magickou formuli k prolnutí časem a propojení toho, co nás doprovází mnohdy tisíce let. Je čas nám daný, oddělený, neměnný. I kdybychom chtěli, nedokážeme se od něj odtrhnout, obelstít ho, vyhnout se mu. Můžeme si ho vybrat kdykoli chceme, většinou volíme stejně. Vybíráme si setkání s ním ve chvílích snění, odpojením se od reality, únikem k naší podstatě, k naší duši, která je jedinečná. Ona si pamatuje, co jsme kdy prožili, čím jsme prošli, s kým, kdy a jak jsme se setkali, jaká rozhodnutí jsme udělali, jaké činy vykonali. Ví, co si společně, tak, jak se potkáváme, navzájem řešíme. A my zas a znova opakujeme stejná gesta, zažíváme tytéž situace, jen kulisy se mění. Používáme slova nevědomě, aby nás přenesla napříč časem k tady a teď s nádechem příslibu, že snad v tomto daném okamžiku posuneme svými činy své příběhy blíž k tomu, co jsme si přáli a na co jsme zapomněli.

 

Víš, a přesně tohle se nám děje. Dostáváme se k sobě díky náhodám. Mohli bychom podlehnout iluzi, že si nevybíráme ani místo, čas a okolnosti, že jsme nic takového neplánovali. (S tou,,iluzí“ to neodvolám 😊, vím, že bych lhala, ale pro klid mezi námi dám smířlivější informaci). Vědomě si toho skutečně vědomi nejsme a kdybychom si tyto situace chtěli naplánovat, nevyjde to nikdy tak, jak se nakonec odehrají, protože nevědomost hříchu nečiní.

 

A pak, když se nám stane, že kvantový skok zažijeme, čeká nás další zkouška. Zalekneme se, nebo to zvládneme?

​

Přijmout poznání skutečnosti, uvěřit svým emocím, které nás tak úspěšně učili potlačovat, uvěřit poselství svého těla, projevit se autenticky, čistě a nevinně tak, jak jsme konali ještě před tím, než jsme připustili, aby nás ovládl strach, a to všechno v jednom jediném okamžiku, to je ta chvíle, která rozhodne o tom, jestli ten zázrak, to, kvůli čemu tady jsme, zůstáváme, smějeme se a pláčeme, proměníme v novou skutečnost na dobu neurčitou, nebo ve vteřinu zablýsknutí se na časy příští.

​

Není otázka, jestli si vzpomeneme, ale kdy a jak s tím vzácným okamžikem naložíme.

​

Máš na vybranou, můžeš změnu přijmout a také nemusíš. Obvykle se jí ale zalekneme.

​

V realitě, o které si myslíme, že je realitou, se toho zase až tak moc nezmění. Vše půjde dál svým tempem, vše se v průběhu týdnů, nanejvýš měsíců, dostane zpět do svých zajetých kolejí.

​

Budeš opět čitelný pro své známé, blízké, partnerku…Z počátku budeš buď prosit o toleranci a odpuštění (něco tě to bude stát), nebo budeš vinit druhé z jejich chyb, jejich pochybení, jejich selhání (a opět tě bude něco stát).

 

Představuješ si, že pod slovy – bude to něco stát – je dovolená, šaty, kabelky, luxusní jídlo v luxusní restauraci, byt v zahraničí…?

 

Víš, ten šek je vystaven na mnohem vyšší částku.

 

Bolest srdce a vědomí, že jsi zradil sám sebe.

 

Lenka

​

1.září 2022