Poločas

Hledám typ písma, kterým Ti budu psát… Je to tím (mám teď na mysli ty dlouhé minuty hledání), že nevím, co napsat, nebo proto, protože kdyby bylo kam, už by TO bylo mou rukou napsáno a možná i v obálce posláno?

Platí druhá možnost. Není  totiž kam...

Máš modré oči, sem tam hnědé, někdy smaragdové, taky jasné a stejnou měrou tmavé jako ta nejhlubší propast temnoty. Záleží na tom. Záleží na okolnostech, času, možnostech, datu minimální spotřeby (nebo trvanlivosti?)

Není kam je však neměnné.

A tak tak nějak v hloubi duše doufám, že si JEDNOU (a vezmi tento údaj jako odpověď na otázku kdy, ne kolikrát) budeš tato slova číst a prolne se moje tady a teď s tvým a najednou budeme spolu tam, kam není možné doručit psaní.

 

Tak já tedy začnu…

​

 

Tak to nevyšlo, řekli si a s tichým souhlasem stvrdili verdikt, jež právě padl. Šlo o prestižní rozhodnutí, velmi prestižní, a, i když slíbili, že pro to udělají maximum, a také udělali, i když věděli, že jejich přítel bude zklamán, přijali a odcházeli.

Byl vlahý, letní večer a oni dva se oddělili od svých vážených, cnostných druhů, aby ještě i v tomto pokročilém čase odešli sdělit, že uvolněné místo soudce bude patřit jinému, zkrátka

a jednoduše byli přehlasováni.

V úzkých uličkách byl cítit slaný vzduch moře, ohně ozařovaly tváře obyvatel, kteří je zdravili, kamenné dláždění sálalo měkkým teplem, všeobecný klid odměřoval pravidelný rytmus vln narážejících o pobřeží.

A stráže na každém kroku, na dohled, k udržení pořádku, ale hlavně bezpečí, i to byl jejich počin, na který byli oba dostatečně pyšní. Bylo potřeba zamezit lůze, aby obtěžovala svobodné, právoplatné občany a obyvatele jejich metropole. Ano, znamenalo to prosadit několik nových, nezbytných (a přiznejme si, že ne právě těch pravých) opatření, ale jeho argumenty, které dokázal tak brilantně a bezkonkurenčně použít v pravý čas, mu zajistily pevný post mezi nejvýznamnějšími muži, mezi nedotknutelnými.

Víš, byli vznešení, vážení, nositeli práva, arbitry spravedlnosti, krásy, jasnosti. Nepochybovali o tom a jejich každodennost jim byla potvrzením, že tomu tak nejen je, ale i bude. Navždy.

A i když se tento příběh, o kterém se ti tady rozepisuji stal ve velmi vzdálené minulosti, vím, že bych ti lhala, kdybych nenapsala, že se stal včera, nebo že se dokonce odehrává někde teď, právě v tuto chvíli, jen scéna je životem pozměněná…

Zastavili se. Stáli před vchodem domu jejich společného přítele. Mladého, nadějného, vznešeného, nicméně méně zkušeného v oblasti práva, než byl jeho konkurent navrhovaný protistranou, jak mu sdělovali poté, co vstoupili do jeho pokoje, kde na ně čekal s hostinou vybízející k oslavě, ne k rezignaci.

Jeho: „Co že? Co mi to říkáš?“  ho zastihlo ve chvíli, kdy přikládal pohár vína k ústům.

Představ si to.

Tři muži postavení proti sobě v jedné menší místnosti, čtvercového půdorysu, jedno okno mířící směrem k nočnímu klidnému moři, uprostřed mísy s ovocem, karafy s vínem, měkká lehátka, proti oknu dveře mířící přímo do horkem sálající uličky antického města.

Jeden po svém klidném sdělení výsledku hlasování, naprosto netuše, že by on mohl říci cokoli nesprávně, nese lahodné víno k ústům, zatímco ten druhý, mlčky sleduje toho třetího. Toho, který byl až do této chvíle přesvědčen o tom, že to vyjde, že udělal víc než maximum pro to, aby tenhle sebestředný, sebevědomý, arogantní, vždy čistý, hladký a provoněný nadutec s tím druhým, s tím, který byl dokonalejší kopií, než by byl svedl samotný stín, neudělali to, za co tolik zaplatil, kvůli čemu se klaněl a celou dobu ponižoval.

Vidíš to?

Jeden je naprosto klidný, po těle má příjemný pocit a začíná si vychutnávat lahodný mok, Druhý cítí nepříjemný pocit mrazení v zátylku, který není vyvolán jen tím, že je hned vedle,, přítele“, který se právě teď dozvěděl o tom, že místo, o které už rok usiloval, které mu přislíbili a které také náležitě zaplatil (a peníze byly to nejmenší),nedostane, ale hlavně tím, co sleduje, co vidí.

Nůž sevřený v ruce zoufalce, jemuž se právě zhroutil svět najde místo a vykoná to, k čemu byl právě veden. Křik, který z něj přitom vychází je nejen ohlušující, ale naprosto konsternující, protože ten, kdo napadá, ten, který bodá, ten volá o pomoc, prosí o záchranu. Náš hlavní hrdina  zaváhá minutu,( čas, který je potřeba k tomu, aby  se jeho já, i přes to, co vidí a slyší, probudilo a dostalo přes jeho dlouhodobě budovanou pevnou hradbu neomylného ega nahoru) a vrhne se na pomoc napadenému druhovi.

 Je pozdě. A s tímto poznáním přichází ticho stejně drásající uši, jako křik, který vystřídalo.

Nehybné tělo v náručí, v ruce nůž, který mu, ve snaze pomoci, vytrhl z rány, vedle něj je dech popadající, zakrvácený, poraněný (jak se mu to stalo, kdo ho tak poranil na obličeji a roztrhal mu jeho oblečení?) útočník, a za ním…

Otočí se. V němém úžasu na celou tu scénu hledí vždy připravená, obzvláště v této lokalitě na vše připravená, stráž, snažící se zadržet ty, kteří chtějí taky vidět...

Buší mu srdce až v krku, v ústech sucho, hučí mu v hlavě a přeje si, aby se probudil. Ať se snaží říkat cokoli, realita je proti němu, podbarvována vzlyky, a teď už i dokonce mdlobami toho, kdo zaútočil. Ten, který ještě před pěti minutami pil víno, je odváděn těmi, které stvořil jako obranu pro něj a jemu přináležejícím, proti zlodějům, vrahům, lůze… Zkrátka proti TĚM JINÝM.

Je ráno.

Je naprosto konsternován, zmaten. Tep je v místě jeho pravého spánku nejbolestivější, nespal.

Odvedli ho okamžitě, uvěznili a teď ho budou soudit. Nemytého, zpoceného, špinavého.

Tam, kde ještě včera seděl on, jsou ti, kteří ho tak dobře znají, kteří přeci vědí, že on by nikdy…jak…proč…vždyť to bylo úplně jinak. Jeho skupina. Jeho druhové. Ti to dají do pořádku.

Zvedl hlavu. Nic se nezměnilo.  Nic až na to, že přišel poločas. Ano, čas na výměnu hracího pole trochu jinak (v životě je někdy vždy všechno jinak, jak určitě víš). Výměna se týkala jen jeho, ostatních hráčů nikoli. Tak rozhodl život, který měl teď ten předem napsaný scénář v rukou a jen se jako velmi geniální režisér nového trháku, který určitě zbourá rekord ve sledovanosti, rozhodoval, nakolik nechá kameru běžet dál, a kdy přijde čas, to zastavit.

Zatím dobrý, pochvaloval si…

 Před ním seděli soudci. Tak takto to vypadá, pomyslel si…Před ním seděli soudci a měli nezvratné důkazy, množství na pravdu a při bohu přísahajících očitých svědků, vybranou, oddanou, prověřenou stráž, jež nebyla jiná než dokonalá.

Vždyť jak by to mohlo být jinak?

 Všichni slyšeli volání o pomoc, všichni viděli nůž v jeho ruce, všichni viděli, a hlavně se osobně účastnili pokusu o záchranu nevinného. A pak výpověď, bravurní výpověď hlavního svědka. Skvělá řeč, volba slov, skvělá gestikulace, skvělá dikce, správná intonace a ty pauzy… Roční práce, roční příprava, jeho roční vklad do toho, aby byl přijat mezi ně, aby obstál na výbornou, aby byl také vynikající, aby si ho mohl vážit. Odvedl jsem skvělou práci, pomyslel si, když jeho žák, teď hlavní svědek a jeho soudce, domluvil.

Kde byl včera a kde je dnes? I on mimoděk zvedal ret při pohledu na odsouzené? I on dával pokrčením nosu a přiložením vonného flakónku k nosu najevo, jaký zápach se od druhé strany line? I on se absolutně nikdy nemýlil, byl cynický, arogantní a bezcitný? I on byl vždy na té správné straně?

Ano. A stálo ho to mnoho.

Místo soudce bylo volné hned dvakrát a kandidát, který včera neprošel spravedlivým tajným hlasováním, byl nyní, pro výjimečnost situace a také díky svému mimořádnému výkonu při soudním líčení, přijat.

 

Co lidé vidí, to vidí. Co lidé slyší, to slyší.

A všechno je jinak.

 

S láskou

Lenka

​