Láska
Je hluboké ticho letní noci, měkké a sametové. Přemýšlím nad otázkou, kterou si přejete zodpovědět, přejete si poznat skutečnost, nebo, pokud možno, se alespoň skutečnosti přiblížit, zakusit ji. Neodpovídám vám na ni. Vím, že u každého z vás přijde chvíle, kdy ji opět pocítíte, budete jí obklopeni, že si jednou, všichni, vzpomenete…
Ale, i když ve výše napsané doufám a věřím, že všechno má svůj čas a že vše je zároveň jinak :-), rozhodla jsem se napsat to, co by se mohlo k odpovědi alespoň z části přiblížit, protože…Ten, kdo si vzpomněl, ten ví, že na to, co je láska, na to slova schází…
Láska.
Slovo, jehož podstatu touží většina z nás pochopit, samu lásku pak prožít.
Ne, láska není emoce. Ne, není to aktuální stav způsobený zvýšenou hladinou hormonů. Ne, není to výmysl, náhlé pomatení mysli. Netrvá tři roky, aby se přizpůsobila a měnila a mohla projít krizovými léty, která jsou zaručeně jistá. Nepřichází ani neodchází.
Je schovaná za všechna skálopevná přesvědčení, která jsme přijali díky rolím. Je ukrytá za masky, strachy a zkušenosti, choulí se za dávnými zakopnutími, prokletími, za zapomenutími. Není jen jedno zapomnění, je jich mnoho (i když tím prvním to začalo).
Láska je. Je trvalá, stálá, hluboká. Není sobecká, nepřátelská. Nepotřebuje projevy, dary. Ne, neopouští a ani neodpouští – nemá totiž co odpouštět, protože – ona ví.
Ví, že všechno má svůj čas, že všechno je tak, jak má být, že – kdyby mohl/a, tak by to nedělal/a.
Je nádherná, čistá, jasná, zářivá. Je rovná a přímá, něžná a pevná, odvážná a přitom jemná. Na nic si nehraje. Je.
Nic nedokazuje, nedeklaruje. Nezná strach - nedosáhne na ni, má totiž důvěru v sebe sama a v chod všeho, čeho je součástí. Věří a ve své důvěře plyne napříč časem, aby ho v magickém okamžiku proťala jako šíp. Během vteřiny, pohledem do očí, nechá v srdci vzklíčit poznání o tom, že se před ní nedá schovat, utéci, zmizet. Ten okamžik si nikdo z nás nevybírá. Přijde, zasáhne jako blesk, znehybní tělo, gesta ustrnou a najednou víme, že neuděláme nic, vůbec nic, jen jsme.
V té harmonii duše a srdce, která se během sekundy dostane do každé buňky těla, vnímáme blízkost, touhu, posvátnost toho druhého. Najednou vidíme jinak. Láska není zamilovanost, není to pud, není to sex. Je to poznání vycházející z hloubi duše a srdce o tom, že jsme jedno. Logické vysvětlení? Není. Je to prozření, poznání. Dostáváme dar, který čeká jen na jedno. Na přijetí.
Na přijetí tady a teď, v danou chvíli, v okamžiku. Všechno to, kým jsme, se propojí a my dostaneme šanci na jedno rozhodnutí. Odvaha je v tu chvíli přímo úměrná naší důvěře v život, v jeho samotnou podstatu, v sebe sama, v to, jak dalece jsme si sebe vědomi, jak se opravdu známe. Jde o pravdu, ale ne její dokazování, výhru, boj za ní… Pravda nic takového nepotřebuje. Jde o její pochopení, její přijetí. Když pochopíme pravdu spojenou s láskou, lásku spojenou s pravdou, pak není o čem mluvit. Máme šanci TO začít opět žít. Víme, že je to tak. To poznání máme v očích, a i kdybychom na to chtěli zapomenout, vzdát se toho, vymazat to… Nejde to. Můžeme lásce říci ano nebo ne ve vnější realitě. Ve svém srdci ji ale budeme mít stále.
Můžeme se dotknout samé podstaty bytí, naprosto splynout s druhým, plně se oddat a vůbec o tom druhém nepochybovat.
Lenka