Tajemství

Les vydechoval mlhu z plných sil. Jeho dech byl hluboký a mezipauzy až podezřele dlouhé, jako by se bál, že ho někdo při vzájemné souhře s tmou přistihne. Byla to ta chvíle, kdy začínáš šeptat, protože každé slovo bude neseno do dálky s nebývalou pečlivostí a slyšitelností, kdy začneš tušit stíny i tam, kde nejsou a být nemohou, kdy zjemníš pohyby a doufáš, že tvé myšlenky nebudou hlasité. Déšť přestal padat, světlo se přestalo vzpírat tmě a slunce už dávalo vědět o své existenci jen v podobě fialových tahů v tmavě modré obloze plné jasného třpytu prvních hvězd.

 

Mlha se vysmekla obilné ploše, přeskočila ji a začala se choulit k hladině rybníka. Bylo pár minut po jednom úderu kostelních hodin a utichající nepokoj všeho a všech nastavoval nová pravidla hry.

 

Mokrá tráva studila. Nikdo neříkal, ať se obuje, ať si dává pozor, ať… Oči přivyklé dívat se do tmy najednou znejistěly. Ta bílá, hustá mlha, slibující svým činem věrnost hladině rybníka (alespoň na tuto noc) se vzedmula, narovnala a s nebývalou rychlostí se začala vracet nejen k lesu, ale dál a dál, až pohltila nejen trávu, ale i ji. Ztratila se v tmavé noci z dohledu díky bílé tmě.

 

Když tě život srazí na kolena, lehni si na záda a to, co uvidíš, budou hvězdy … Udělala to. Vpila se do jejich lesku, naslouchala tichu, vnímala tvrdost země a chlad mlhy.

 

V tu chvíli bylo vše jedno v tom jednom celistvém, nádherném, posvátném Jednu.

 

Všechno máme na dosah, je to blíž, než si dovedeme přiznat a pro některé z nás to může být po letech strávených hledáním docela šokující.

 

Všechno, co tvoří Jedno je v nás samých. V našem srdci.

 

Je to jednoduché …

 

Len

 

​