Rozhovor
„Jsi tady?“
„Jsem.“
„Kde? Nevidím Tě a navíc mlčíš… Mlčíš vždy, když to tak je…“
„Když to tak je?“
„Ano. Mám strach. Bojím se. Už nejsem ta malá, hodně malá holčička. Kolik mi bylo? Čtyři roky? Vidím se, jak sedím opřena o bílou zeď, vnímám spáru dřevěných parket. Zatímco zeď i parkety tvoří důvěrnou náruč, o skleněné výplni balkónových dveří tohle říci nemůžu. Přes dešťové kapky nevidím do tváří lidí spěchajících před bouří. Tmavou oblohu protíná jeden ohnivý meč za druhým. Všechno je šedivé, mokré, zablácené… Ale mně tam vůbec nic nechybí, nic nevadí, nebojím se, je mi moc hezky, než … Než mi ten pocit vezmou. Bylo to ve chvíli, kdy jsem cítila, že něco je špatně. Potřebovala jsem klid, bezpečí, ujištění, že všechno je v pořádku, že to dobře dopadne, že jsem obklopena láskou. Nic takového se nestalo. Láska neexistuje. Je jenom něco, na co si všichni hrají. Je to velký podvod. A já mu uvěřila.“
„Neuvěřila.“
„Tak my si budeme povídat? Budeme zase rozebírat, co láska znamená, co dokáže? Říkám, že mám strach. Bojím se. Rozumíš? Tady a teď potřebuji reálnou pomoc. Já potřebuji radu. Něco udělat. Nevím, co mám dělat. Já to nevím…“
„Neptala ses. Nikdy ses neptala. Co se děje?“
„Já nevím. Já vůbec nevím, nerozumím tomu. Nerozumím vůbec ničemu.“
„Na co myslíš?“
„Na jedno místo v lese. Víš, je to vlastně takové posezení. Je tam dřevěný stůl a po jeho delších stranách dvě lavice. Zvláštní je to, že se shora vypadají úplně stejně. Tři obdélníky. Stejně dlouhé, stejně široké, stejně od sebe vzdálené. Při pohledu z boku je ale ten prostřední o jednu třetinu vyšší, a právě ta výška z něj dělá stůl. Z jedné strany okolo nich teče čistá, pramenitá voda a z druhé je chrání svah. Jsou tam pro ty, kteří si chtějí odpočnout, sednout si, popovídat, zasmát se, být spolu.“
„A co kdyby přišel déšť?“
„Ty stromy tvoří ochrannou korunu. Nechají projít tolik kapek, aby dotyční pochopili, že prší, ale ne tolik, aby se dali na útěk. Zkrátka tak akorát na to, aby si to užili. Aby si užili jak déšť, tak les, tak bytí pospolu.“
„A o čem si povídají? “
„O tom, jak by rádi šli dál, jak by chtěli zažít něco nového, krásného, barevného, lahodného, voňavého a něžného, protože u toho posezení je to sice fajn, ale je jim tam už smutno, protože se stále musí držet mezi potokem a svahem, na dvou lavicích a u toho jednoho stolu… No, a to už je nebaví a nevědí, jak to tomu místu říci, protože si dalo obrovskou, velikou práci, aby vytvořilo nejen to posezení, ale i ten potok, ten svah, protože nevědělo, jak je lépe ochránit… a tady byli schovaní.“
„Schovaní? A před čím?“
„Před vším, co by jim mohlo ublížit, ale hlavně před bouřkou.“
„A oni vědí, jak skutečně vypadá bouřka? Zažili její prudkost, šlehání větrů, bičování deštěm? Znají tu sonátu pro vichry a blesky? Ale hlavně – měli možnost poznat atmosféru po té děsivé smršti? Cítili ten vzduch, viděli tu čistou oblohu, slunce?“
„No ne, to místo je přeci chrání.“
„Jinak řečeno, ono, to místo myslím, zná bouři dokonale.“
„Ano, ono ano. Ono ano, ale … “
„Ale oni ne…“
„Ale oni ne. Nevědí to díky němu, protože ono udělalo všechno proto, aby na ně bouřka nemohla… A kdyby přeci jen, tak dostali zákaz. Zákaz vyjít ven, do bouřky…“
„A oni poslechli, viď?“
Už zase nevidím rysy tváře, ale tentokrát to není deštěm…
„Tohle jsem vážně nechtěla.“
„Už to poslouchat nechtějí, viď? Už toho mají dost, chtějí pryč. “
„Proč být u potoka, když kousek dál je řeka? Je to nesmysl skrývat se pod smrky, když kousek dál je krásná, volná obloha. Už není proč se bát. Ta bouře už skončila.“
„Ta bouře už skončila a já už nejsem tou malou, čtyřletou holčičkou.“
„Co by teď udělala Láska? “
Tvůj klidný, sametový hlas mě spolehlivě vrací k sobě samé. Usmíváš se mým slzám, mému procitnutí, mé hře na – Už je to dobrý…
„Otevřela by svou náruč, usmála se a s něhou v očích by jim ukázala cestu. Sama by šla na opačnou stranu. Ne proto, aby se už nepotkali, ale proto, aby byli chvíli sami a pochopili to, kým jsou. To, že je nechá takto odejít, bez slz, bez rad, beze strachu je něco, co umí jen ona. Dala by jim důvěru. Plnou důvěru, že to zvládnou, protože … Protože je zná. Dokonale.“
„A co bude zatím dělat ona?“
„Bude žít naplno svou podstatu. Bude sama sebou. Láskou. “
„Bude?“
Usmál se. Podívali se do očí
„Miluji Tě. Zeptej se mě ještě jednou, prosím.“
„Co teď udělá Láska?“
„Obejme mě.“
Lenka