Dotek

„Tak teď, když už díky němu víš o sobě kousek víc, tak si ho můžeš nechat na památku. Vždy, když se na něj podíváš, vzpomeneš si na tuto chvíli.“

 

Dívala jsem se do jejich bezelstných, čistých očí. Byla na křižovatce mezi dětstvím a dospělostí…

 

„Víš, ale těm ostatním by bez něj bylo smutno, chyběl by jim, já ho vrátím zpátky.“

 

Tolik meziřádků v jednom souvětí!

 

Naaranžovala ho do pozice, v jaké ho skutečně našla? Nevím, nebyla jsem u toho, když ten malý kousek nerostu brala do svých dlaní. Dávala si záležet na tom, aby nikdo nic nepoznal…

 

Je to už dávno, velmi dávno, a já si na to vzpomněla právě teď.

 

Na mé dlani leží kámen ve tvaru srdce. Upoutal mě, když jsem hledala volný kus cesty na posečeném poli. Leželo tam. Kamenné srdce. Zaprášené, a přesto volné, nespoutané, a přesto tiché.

 

A teď ho mám ve svých dlaních a slibuji mu, že ho zbavím prachu a … „Bylo by jim smutno, chyběl by jim…“

 

Mé nohy přirostly do země, vzpomínka na její slova mě donutila udělat jeden rychlý pohyb rukou, kámen obkreslil ve vzduchu souvislou čáru a dopadl tam, odkud jsem ho vzala.

 

„Nebude jim chybět. Nebude jim smutno.“

 

Ale já ho měla ve svých dlaních, nesla jsem ho dál, než byl, ohladila jsem jeho hrany, sfoukla nánosy hlíny a objevila jeho krásu … Nesla jsem ho a cítila jeho chlad, pevnost, jizvy.

 

Zanechala jsem na něm své stopy, stejně jako on zanechal stopy v mých dlaních. V tu chvíli, když jsem se rozhodla ho vrátit, díky přesvědčení jedné slečny, ve chvíli, kdy letěl zpět a já se dívala na své zaprášené dlaně, jsem si uvědomila své myšlenky…

 

I když ho vracím zpět, už nikdy nebude stejný, stejně jako nebudu stejná ani já.

 

Každý vzájemný dotek zůstane v nás, ať chceme, či nechceme.

 

Působíme na sebe navzájem ať už tím, že se dotkneme fyzicky, slovem, nebo myšlenkami. Zanecháme vzájemné stopy na těle, na duši, v srdci.

 

Vždy, když se setkáme.