Dopis
Píšu Ti. Už deset minut hypnotizuji ta dvě předchozí slova a ptám se sama sebe, jestli je to iluze, nebo realita. Už deset minut jsem totiž nenapsala víc. Okolo mě křičí napsané titulky, že už nikdy nebude nic tak, jako dřív. Světe div se. Jako by se ještě někdy měl opakovat dnešní den, jako by se ještě někdy, třeba za sto let, mělo opakovat datum 1. 4. 2020 a tím pádem bylo něco stejné.
Píšu Ti, i když nevím, zda-li vůbec budeš tato slova číst… (jako bych už něco podobného někomu kdysi psala). Sleduji klidný plamen svíčky, slyším jemný tikot hodin, a i klávesnice se zdá být v tom nočním tichu neskutečně hlasitá.
Už nikdy nic nebude stejné.
„A kdy bylo?“, ptám se nahlas.
Vše se neustále mění, nic není stálé a vše podléhá neustálé změně. Dnes jsem si sedla na louku a pozorovala Caira. Měla jsem radost, že už konečně pochopil, že voda se má pít proti proudu, obzvláště když v tom potoku stojí, trouba jeden :). Dívala jsem se na stromy, na jejich nádherné, majestátní koruny, rovné kmeny. Vybavila se mi vzpomínka na jeden obraz.
V horních dvou třetinách byly dva stromy ohýbány ve větru. Měla jsem dojem, že se každou chvílí musí zlomit. Jejich těla byla podrobena zkoušce pevnosti a větve marně spínaly větvičky v gestu o smilování. Pak jsem pohledem sjela na dolní třetinu a oněměla úžasem. Malíř odmítl zachytit to, co vidíme všichni (a máme pravdu, protože nic jiného nelze na vlastní oči spatřit, než pevnou zem a pár kořenů na povrchu, tak to je. Nebo ne?) a zároveň nabídl to, co můžeme vidět pouze v případě, že se odvážíme jít hlouběji. Obnažil půdu až do poslední nitky kořenů, abychom konečně spatřili fyzickým zrakem to, co bychom měli vidět srdcem.
Ty stromy se svými kořeny objímaly.
Teď jsem si vzpomněla, jak ve mně při jednom rozhovoru zarezonovala věta: „Kořeny přece nespálíš.“
Ne, nejsem chaotická, možná to tak vypadá, jak skáču z jedné myšlenky na druhou. Omlouvám se. Víš, když se totiž na všechno podívám s nadhledem, spojím to dohromady, i to, že jsi chtěla, abych Ti něco napsala a já nevěděla co by to mělo být, protože…Protože na určité úrovni stejně všichni všechno víme, protože těch rad a komentářů a výzev a, promiň mi to prosím – keců – je už tolik, že nechci stát v tom davu těch, kteří mají tendenci říkat druhým, co a jak mají dělat.
Vždyť o tom to je! O kořenech…
Sama jsem teď v němém úžasu. Teď mi to došlo! Kdybys tady teď byla, viděla bys scénku, jakou ode mě dobře znáš. Chodím nervózně po pokoji, mám ruku na čele, druhou chytám myšlenky a snažím se je přetlumočit do slov. Jsou velmi rychlé a nestačím je přeříkávat, protože boří jedno z mých velmi pevných, dávných přesvědčení.
Jediná jistota, jakou máme, je ta, že žádná neexistuje. Ne! Bože! Tak to není!
Jedna existuje!
Kořeny.
No to je přeci ono! Proto jsem se ptala, když se začaly objevovat šperky se symbolem stromu, co to znamená.
Co to znamená, proč zrovna strom?
Tak, jak hluboké jsou kořeny, jak zdravé, silné a rozsáhlé, tak krásný je kmen, tak nádherná je koruna. Jak dole, tak nahoře. Jak uvnitř, tak vně.
Najít své vlastní kořeny, obnažit je jako ten odvážný malíř, vědět, poznat, jak který z nich si klestil svou cestu. Jít ke každému z nich, nechat je vyprávět o tom, jaké to bylo, když se musely prodírat pevnou zemí, jak musely v období sucha pokorně čekat na první kapky vody, aby nejen dostaly sílu, ale zároveň aby okamžitě, tady a teď, zareagovaly na měkkost hlíny, když ji smáčel déšť a něžně ji poodsunuly, aby se mohly zase o kousek dál vnořit hlouběji.
A pak, až by dovyprávěly o všech kamenech, skále a prázdnotě, by si vzpomněly na to, na co už dávno zapomněly.
Na úplný začátek.
Na sadaře, který pro strom vyhloubil jámu, dal do ní tu nejlepší zeminu, pravidelně ho zaléval, ošetřoval ho … Nebo naopak na to, jak se jako malé semínko musely samy zachytit, schovat a zachumlat a věřit. (Když opustily sadaře a zapomněly na něj). Věřit, že to navzdory všemu a všem dokáží, že zakoření právě na tomto místě a nejen to. V té nejprudší bouři slibovaly světu, že mu ještě ukáží, jaký z nich vyroste strom, a přitom si možná ani neuvědomovaly, že právě díky té strašné bouři uzavřely samy se sebou tu nejniternější smlouvu, přísahu, že nikdy nepadnou, že přežijí, že budou stát pevně a za jakéhokoli počasí a, i kdyby ostatní padli, oni budou dál svůj strom podpírat a vhánět sílu do nejzazších částí i těch nejjemnějších a nejmladších větví.
Kořeny nespálíš. Jdi k sobě, najdi sama sebe v sobě. Najdi odpověď na to, kdo jsi, kým jsi. Podívej se na svůj strom se shora. Uvidíš kruh. Jsi dobrem i zlem, jsi světlem i stínem. Přijmi své stíny, protože v nich je tvá síla. Přijmi své světlo, protože v něm je tvá krása. Buď celistvá, svá – vzpomeň si na své kořeny. Vzpomeň si na svou minulost. Přijmi ji až tehdy, až ti vzpomínky skutečně dají smysl, až když ji pochopíš bez iluzí a se vším, co k ní patří. Přijmi pravdu o sobě. Přijmi ji a věř ji.
Tvá pravdivá poznání o tvé jedinečnosti jsou tvými kořeny.
Tvé kořeny jsou tvou jistotou.
Nevím, jsou-li tato slova to, oč jsi žádala. Napsala jsem je tak, jak přišla. Rozednívá se…
Přeji Ti krásný druhý duben roku dva tisíce dvacet
Lenka